Tag : charlie-hunnam

Pacifim Rim – 80%

Desátý film mexického režiséra Guillerma del Tora je velkorozpočtový. Nevím, zdali se jeho rozpočet, který je kolem 180 000 000 dolarů někdy vrátí, ale snad se peníze alespoň trochu vrátí na to, aby mohl režisér dovršit trilogii HellBoy.

Základní zápletka filmu je velice jednoduchá, jak říkají distributoři: „Z moře se vynoří obrovské příšery Kaiju a pustí se do války s lidstvem, která si vyžádá milióny životů a lidstvo na roky zatíží. Pro boj s Kaiju byla vyvinuta speciální zbraň: masivní roboti zvaní Jaegers, kteří jsou simultánně ovládáni dvěma piloty, jejichž mozky jsou propojeny neurálním mostem. Jenže i tihle roboti se tváří v tvář nezničitelným Kaiju zdají být téměř bezmocní. Na pokraji porážky nakonec síly bránící lidstvo nemají jinou možnost než obrátit svoji naději směrem ke dvěma nečekaným hrdinům: bývalému pilotovi (Charlie Hunnam) a nezkušenému nováčkovi (Rinko Kikuchi), kteří se dají dohromady, aby společně řídili slavného, nicméně zároveň zjevně zastaralého Jaegera. Společně budou čelit hrozící apokalypse jako poslední naděje lidstva.“

Tato velice jednoduchá premisa je celý příběhem filmu. Scénaristovi Travisi Beachamovi určitě nedalo moc času a tvůrčího myšlení dodat takovému jednoduchému příběhu mnoho nových vlastností. Každou z postav, která se objeví ve filmu, poznamenal buďto nějakou úchylkou, nebo traumatem z dětství, které je velice poznamenává.  Hlavní postava, kterou je řidič mohutného stroje (Jaeger) díky tomu, že v rámci jedné akce zemřelo jeho jednovaječné dvojče, má velice velké trauma. Jeho budoucí partner pro akci, japonská žena, zase má trauma z mládí, kdy bylo vyvražděno město velkými Kaiju.

Nevím, zdali to je touha scénáristů po akčních lidech s traumaty, ale už ani nevím, kdy byly v akci pouze normální lidi, které nemají těžká traumata, které by s normálními lidmi naprosto zatřásli.

Když vezmeme film jako celek, tak jeho hlavní příběh je prostě jednoduchý.  S úvodní rekapitulací historie boje proti příšerám z jiné dimenze naprostou souhlasím. Většina akčních filmů by mohl a mít takovou lehkou sumář, co se stalo před tím, že se objeví hlavní příběh. V rámci natahování délky filmu je možné i použít několik odboček v příběhu, které nám vysvětlí další souvislosti. Je dobré pro scénáristu, že i tyto odbočky mají smysl, a že díky nim, se dozvíme i věci, které umožní ukončení bojů.  Bez těchto odboček by se dal taky příběh snést, ale příběh by musel byl jednodušší.

Guillermo del Toro si vysnil nové roboty, příšery z jiných dimenzí. Je vidět, že veškerou vizuální stránku všech robotů a „Godzillovských“ protivníků má výtečně vymyšleno od šroubku a od jednotlivé buňky. Je ale škoda, že každé velké peníze film ničí. Režisér se totiž musel podřídit lehkému diktátu studia, aby mohl tento film natočit. A tak není film ani typicky G. del Torrovský, ale ani typicky americký mainstream, ve kterém se rubou v sobě roboti a příšery. A tak je velice možné, že tato nezařaditelnost filmu je důvodem nízkých zisků.

Je škoda, též, že akční filmu už nemají normální hodbu. Ramin Djawadi jako skladatel vůbec nezní dobře. Občas mi to připadalo jako prostě automatický výcuc hudby z počítačového automatu.  Kde jsou ty časy, kdy se motivy filmu lehce zapamatovali, aniž by u toho musel člověk přemýšlet. Možná, že to dobou, že ve filmu už skládají pouze stroje a ne láska k hudbě, kde si skladatel najmul celý symfonický orchestr a tím zahrál celý film.